POCHYBNOSTI O OČKOVÁNÍ PROČ KAŽDOROČNĚ OČKUJEME, KDYŽ TO NENÍ NEZBYTNÉ? OČKOVÁNÍ ZABRAŇUJE NEMOCEM, NE?

MŮŽE OČKOVÁNÍ ZPŮSOBIT PROBLÉMY? OČKOVÁNÍ: NAHRAZENÍ NEMOCI AKUTNÍ NEMOCÍ CHRONICKOU JAK MŮŽE OČKOVÁNÍ ZPŮSOBIT NEMOC?

OČKOVÁNÍ A POŠKOZENÍ MOZKU JAKÉ KROKY BYSTE MĚLI PODNIKNOUT S TĚMITO INFORMACEMI? JESTLIŽE SE PŘESTO ROZHODNETE OČKOVAT, JAKÉ VAKCÍNY BYSTE MĚLI POUŽÍT?

POZNÁMKA K OČKOVÁNÍ A HOMEOPATICKÉ PREVENCI HOMEOPATICKÁ PREVENCE


OČKOVÁNÍ ZABRAŇUJE NEMOCEM, NE?


Otázka prvních vakcín je jistě obtížnější a rozporuplnější. Všeobecně se předpokládá, že vakcíny udělaly mnoho pro to, aby zabránily nemocem. Jak jsem se však zmínil, často jsem viděl u očkovaných zvířat nemoc, jíž mělo očkování zabránit. Proč je to tak? Imunizace není na sto procent účinná, protože některá zvířata nereagují na vakcíny. Další, často přehlíženou věcí je rozlišování druhu nemoci, ať akutní či chronické. Vakcinací lze potenciálně zabránit pouze akutním nemocem, protože vznikají působením infekčního organizmu. Akutní nemoci mají symptomy, které jsou v průběhu času konstantní, obvykle působí na většinu příslušníků populace, jsouli jim vystaveni, a vystavení nevede k další nemoci. Příklady u lidí zahrnují dětské nemoci, jako jsou spalničky, příušnice a plané neštovice. U koček jsou omezeny na infekční enteritidu koček a možná kočičí viry horních cest dýchacích (herpes, kalici). K akutním nemocem psů patří psinka, psí hepatitida a možná psí parvovirus. Vzteklina je mimořádné akutní nemoc. Akutní nemoc chápeme jako infikování nakažlivým organizmem, jemuž bylo tělo vystaveno, i když náchylnost musí předcházet vystavení. Protože se zdá, že za nemoc je odpovědný organizmus, je teoreticky možné zabránit nemoci pomocí vakcíny na tento organizmus.

U chronických nemocí je primárním faktorem špatná funkce imunitního systému. Může jít o jeho přílišnou aktivitu nebo naopak o jeho nedostatečnou činnost. U nemocí s příliš aktivním imunitním systémem tento napadá prvky vlastního těla kvůli zvýšené činnosti a problémům s rozlišováním hostitelské a cizí tkáně. Nazýváme je autoimunitní (auto = sám) nemoci a patří k nim takové stavy jako lupus, autoimunitní hemolytická anémie, pemfigus a kočičí eozinofilní nemoci (vředová choroba hlodavců, eozinofilní granulom atd.). I když se počet těchto autoimunitních nemocí rychle zvyšuje (viz dále), veterináři si je běžně nepletou s akutní nemocí a nepodezřívají je z toho, že je způsobuje infekční organizmus. Proto se jako preventivní opatření nenavrhuje vakcinace.

Avšak nemoci způsobené imunitní nedostatečností často nesprávně chápeme a klademe je do stejné kategorie jako akutní nemoci, protože s nimi může být spojen nějaký organizmus. Organizmus však není ve většině případů příčinou nemoci. Může to být jen symptom nebo může zhoršovat už přítomnou nemoc, ale vystavení se organizmu ve většině jedinců nevytváří nemoc. Imunitní nedostatečnost je hlavní příčina a musí být přítomna, aby se infekce vyskytla, protože tyto druhy organizmů nejsou vysoce nakažlivé. Kromě toho, i když organizmy jsou schopné vážné zasáhnout imunní jedince, zdraví jedinci většinou zůstávají tímto organizmem nezasaženi. Nemoc musí proto předcházet infekci. Pokusy při ochraně vakcínou tak selžou, protože pravá příčina není určena.

Některé příklady nemocí imunitní nedostatečnosti u koček jsou virová leukemie koček, virová imunitní nedostatečnost koček, kočičí infekční peritonitida a možná nemoc horních cest dýchacích. Nemoci způsobené imunitní nedostatečností u psů zahrnují lymeskou nemoc, psí kašel a možná psí parvovirus. Příklady u lidí (jako srovnání) zahrnují AIDS komplex a pravděpodobně hepatitidu B. Existují samozřejmě mnohé další chronické nemocí, ale vědcům se nedaří najít organizmus, který by obvinili, a tak tyto nemocí nejsou vhodné pro naši diskusi.

U akutních nemocí nemoc vytváří samotná infekce. Tyto akutní infekce se mhou rozvinout jen u jedinců s náchylností na příčinný organizmus, ale většinou infekci nepředcházejí žádné symptomy. Prevence je proto teoreticky možná pomocí očkování. Není zcela jasné, zda se to opravdu stane. Když zkoumáme krátkodobé rámce a úzké výseky populace, zdá se, že redukce v akutní nemoci vyplývá ze zahájení očkovacího programu. Rozšíření těchto časových a početních oken však vyvrací důvěru danou vakcínám. Podívejme se na lidské nemoci jako na příklad, protože údaje jsou mnohem úplnější než u zvířecích nemocí. Podívejte se na následující tabulky pro spalničky, Černý kašel (pertusse) a dětskou obrnu.

Počet úmrtí u všech tří nemocí významně klesal, než bylo zahájeno očkování proti těmto organizmům. Roční úmrtí na dětskou obrnu klesla před zavedením očkování o víc než 50 procent. Podobně se počet úmrtí na černý kašel zmenšil o 75 procent, než se začala vakcína používat, a u úmrtí na spalničky počet mrtvých klesl ještě před zavedením očkování o neuvěřitelných 95 procent. Navíc rychlost snižování počtu zemřelých nebyla ovlivněna použitím vakcíny. To znamená, že se počet úmrtí před očkováním snižoval stejně rychle jako po očkování.

V některých případech se zdá, že očkování úmrtnost zvýšilo. Tento trend se objevil u dětské obrny a neštovic. U obou nemocí oficiální místa však přehodnotila diagnostická kritéria, takže se zvýšené počty případu neobjevily ve zdravotních záznamech. Zdá se, že očkování nemělo pozitivní dopad na tyto nemoci, počet případů infekcí a úmrtí se zmenšil spíše díky přirozené odolnosti populace a také zlepšené hygieně.

Vraťme se k veterinární medicíně a prozkoumejme nemoc dobytka, která vykazuje podobný obraz. Bovinní (hovězí) herpetický virus (infekční bovinní rhinotracheitida) způsobuje vážné dýchací a genitální infekce. Ve Spojených státech očkování probíhalo minulých deset až patnáct let dost agresivně ve snaze zredukovat tuto nemoc. V Austrálii vsak oficiální zdravotničtí představitelé rozhodli neočkovat a raději dovolit, aby se u dobytčí populace rozvíjela přirozená imunita. Je zajímavé, že dnes není mezi těmito dvěma zeměmi co do infekcí a imunity rozdíl – přestože na počátku byly údaje o infekcích podobné.Znovu opakují – nezdá se, že by očkování mělo nějaký vliv, i když nebýt srovnání se stavy v Austrálii mohli bychom být v pokušení přičíst zásluhy vakcínám.

Britský veterinář Christopher Day srovnával účinnost očkování a homeopatické imunizace pro psí kašel mezi psy žijícími v útulku. Útulek zažil před Davovou studií opakované ataky psího kašle. I když bylo záměrem studie zhodnotit použití homeopatické nosody pro prevenci nemoci, zajímavým zjištěním bylo, že očkování skutečně způsobilo vzrůst náchylnosti na nemoc. To je zejména zajímavé v tom, že to odpovídá zprávám o zvýšené náchylnosti na neštovice a dětskou obrnu po očkování. Day našel náhodou nosodu, která je zcela účinná při prevenci psího kašle. Nosody jsou homeopatické léky připravené z produktu nemoci, jako jsou například sliny ze psa postiženého vzteklinou (Lyssin) nebo tuberkulózních plic (Tuberculinum). V tomto případě byla nosoda připravena z hlenu psa s psím kašlem.