PROČ KAŽDOROČNĚ OČKUJEME,
KDYŽ TO NENÍ NEZBYTNÉ?

Pokud je každoroční očkování nevědecké, proč se stalo přijatým protokolem? Před několika lety veterinární lékaři objevili neurologickou nemoc, kterou nazvali „encefalitida starého psa“. Věřili, že to je forma psinky u starších psů, jimž bylo poskytováno očkování, když byli ve věku štěňat, ale ne jako dospělým. Prosadila se domněnka, že jejich imunita klesla a umožnila vznik neurologické psinky a více opakování očkování by zabránilo syndromu. Ve skutečnosti nebyl tento scénář nikdy dokázán. Přesto veterináři začali aplikovat očkování častěji, nakonec každoročně. Je pravděpodobnější, že takzvaná psinka starých psů je vakcinóza (nemoc způsobená očkováním). Je zajímavé, že děti. které byly očkovány proti spalničkám, jsou, pokud jsou infikovány spalničkami, s větší pravděpodobností postiženy neurologickou nemocí než neočkované děti. Kromě toho se objevily nějaké pokusy spojovat viry spalniček nebo psinky se vznikem roztroušené sklerózy u lidí. Vzhledem k tomu, že spalničky a psinka patří do stejné třídy virů (paralyxoviry), možná zde funguje stejný mechanizmus.

Ať je původ encefalitidy starých psů jakýkoli, vehnal očkováni do hlavního proudu veterinární medicíny. Přibližně během desetiletí byly i vakcíny pro kočky podávány každý rok, i když k tomu nebyl nikdy nalezen žádný důvod – ostatně vakcína na infekční enteritidu koček je pravděpodobně nejúčinnější vakcínou vyrobenou pro nějaký druh. Mýtus se prostě stal realitou a každoroční vakcína byla představena veřejnosti jako základ preventivní péče o zdraví. Dalším důsledkem bylo vedení opatrovníků zvířat k víře, že je to všechno, co je potřebné, a že se už jinak nemusí starat o zdraví svého zvířecího společníka. To byl hlavní krok k předání moci veterinárnímu lékařskému establishmentu, který mimo jiné probudil v opatrovnících zvířat falešný pocit jistoty.

Z lékařského hlediska je každoroční očkování jasně zbytečné. Kdyby se zastavilo, znamenalo by to výrazné snížení výdajů na péči o zvířata a také traumatu pro zvířata. Předpovídám také, že by se významně snížila úroveň chronických nemocí zvířat. (Viz dále.) Volba v tomto směru by měla být snadná. Očkování proti vzteklině je však podle státního zákona povinné v jednoletých až tříletých intervalech. To je nešťastné, protože k tomuto rozhodnutí nevedla fakta, ale hnací silou je spíš strach. Očkování proti vzteklině poskytuje celoživotní imunitu, pravděpodobně po jedné, ale určité po dvou očkováních (u těch psů a koček, které reagují na očkování; ostatních pět procent nebude reagovat ani na podání většího počtu vakcín).

I když výrobci dávají oprávnění na vakcíny proti vzteklině na jeden nebo tří roky, obvykle jsou to stejné vakcíny, ale v balení s odlišnými etiketami. Jak jsou tyto nároky na jednoleté až tříleté trvání podloženy? Logické uvažování by vedlo k závěru, že zvířata jsou očkována a pak testována živým virem a čas, kdy se náchylnost k nemoci vrátí (tj. ochrana vyprchá), je koncovým bodem trvání účinnosti vakcíny. Ve skutečnosti zvířata jsou udržována naživu jeden nebo tři roky, jak je požadováno, testována a pak zabita, když se test ukáže být úspěšný. Další testování se nedělá proto, aby se určilo skutečné trvání imunity, protože výrobci usilují jen o stanovení minimální doby účinnosti, určení maximální doby účinnosti není v jejich zájmu. Musíme změnit testovací metody a u vztekliny pracovat na tom, abychom změnili státní zákony, které v současné době vyžadují nadměrné podávání vakcín.