DVACÁTÉ STOLETÍ

V roce 1843, kdy zemřel Samuel Hahnemann, byla už homeopatie rozšířená po celém světě. Proces jejího rozvoje však i nadále brzdila vzájemná nedůvěra a nepřátelství mezi homeopaty a alopaty.
Nové poznatky v medicíně objevené na sklonku devatenáctého století posílily pozici ortodoxních lékařů. Byla vědecky prokázána existence mikrobů, přestávaly se používat staré praktiky, které odsuzoval Hahnemann, a vyvíjely se nové silné léky. Rozvoj medicíny šel ruku v ruce s rozvojem farmaceutického průmyslu, který představoval účinnou a mocnou silu podporující alopatický přístup. Pozice alopatické medicíny se tedy upevňovaly, kdežto postaveni homeopatie se díky její vnitřní nejednotnosti ještě zhoršovalo. Bezradná veřejnost se začala přiklánět na stranu, která dokázala jasněji a důrazněji prosazovat své argumenty.
Medicínu postupně čím dál více ovlivňovaly ekonomické a politické faktory naprosto nesouvisející se zájmem o zdraví pacienta, ale vliv propagace sílil a veřejnost – stejně jako mnozí homeopaté – vzrůstajícímu tlaku podlehla. V roce 1911 se Americká asociace lékařů rozhodla zavřít mnoho homeopatických Skol, neboť se mělo za to, že poskytuji vzdělání velmi nízké úrovně. Zmíněná asociace také rozpoutala obrovskou kampaň proti homeopatii. V důsledku toho se do roku 1918 počet homeopatických nemocnic v USA snížil na sedm. S velkým optimismem bylo spojeno také zavedení penicilínu, mezi zdravotníky zavládla představa, že v lékařství nastalo cosi jako nirvána. ..Plýtvání časem“ pří odebírání homeopatické ho případu patřilo minulosti. Předepsání teď trvalo pět minut a bylo možné vyléčit jakoukoli nemoc. Lidé si neuvědomovali, že se tento přístup jednoho dne obrátí proti nim