HAHNEMANNOVI POKRAČOVATELÉ

Hahnemann byl určitě popudlivý člověk (on sám šel také ostatním na nervy) se sklonem k protiřečeni – a tyto rysy lze vystopovat i u mnohých z jeho následovníků. Většinou se jednalo o lékaře, kteří se začali zabývat homeopatií. Dvěma z nich jsou Constantine Hering a James Tyler Kent.

CONSTANTINE HERING (1800-80)

Hering studoval medicínu na univerzitě v Lipsku. Po vydáni Organonu ho jeho profesor požádal, aby napsal referát, kde měl prokázat, že jsou Hahnemannovy teorie nesprávné. Heringa však Organon tak zaujal, že vůbec nebyl schopen jeho myšlenky vyvracet, a referát nevypracoval. Ještě víc ho přesvědčilo, když mu jakýsi homeopat vyléčil zanícenou ránu na ruce, kterou si infikoval při pitvě, a zachránil ho tím před amputací ruky. Zapojil se do homeopatického dění a stal se členem unie proverů – a díky tomu musel dostudovat medicínu na jiné univerzitě, protože v Lipsku byli proti homeopatii zaměřeni.
V roce 1827 jel Hering do Jižní Ameriky na botanickou výzkumnou expedici (financovanou saským králem) a do Německa poslal detailně vypracovanou zprávu o svých výzkumech. Součástí této zprávy byl i proving Lachesis, hada křovináře, který provedl Hering osobně. Požádal při tom svou manželku, aby zaznamenávala vše, co v deliriu po požití jedu říkal a dělal.
Na cestě do Evropy se zastavil v Philadelphii a tam se nechal přesvědčit, aby zůstal a stal se jedním ze zakladatelů homeopatie v USA. Zřídil tam první odbornou akademii. Tu však museli zavřít, když jedna nepoctivá sekretářka zpronevěřila peníze. Pak otevřel Hahnemannovu lékařskou fakultu, která výborně prosperovala a postupně měla téměř charakter univerzity. Vyučovalo tam 70 profesorů a přednášejících, v každé době tam studovalo 300 studentů, ve všeobecné nemocnici s kapacitou 200 lůžek a se speciálním porodnickým oddělením se tam ročně léčilo 50 tisíc pacientů a dalších 6 tisíc pacientů ambulantně. Celkem tuto fakultu vystudovalo 3 500 homeopatů.
Hering dělal celý život provingy léků a také toho hodně napsal. V současné době jsou z jeho díla nejznámější Heringovy zákony o průběhu léčby.Hering také dále rozpracoval Hahnemannovu teorii miasmat. Rozvinul myšlenku, že jakákoli nemoc může zanechat „dědičnou zátěž“ čili miasma. Jako první zkoušel potencovat sekrety produkované při nemocech a experimentálně je podával pacientům, jejichž zdravotní stav se po prodělání dané nemoci zhoršil. Například napotencoval sputum osoby, která měla tuberkulózu, a podával je pacientům, kteří tuberkulózu někdy prodělali a od té doby nebyli nikdy úplně v pořádku. Tímto léčebným postupem se miasma vyčistí a u daného pacienta pak může zabrat indikovaný lék. Tento postup neodpovídá metodě „klasické1″ homeopatie, kterou definoval Hahnemann, a pro odlišení se nazývá „izopatie“ – tj. léčení stejnou substancí a nikoli substanci podobnou.

JAMES TYLER KENT (1849-1916)

Kent vystudoval ve své rodné Americe medicínu a otevřel si klasickou lékařskou praxi, kterou provozoval do té doby, kdy jeho první manželka onemocněla a chtěla se léčit homeopaticky. Úspěšné vyléčení její nemoci na Kenta zapůsobilo a začal se se svou nezměrnou energií věnovat homeopatii. Kent byl Člověk velice mravný a zásadový a také byl pevně přesvědčen o správnosti svých názorů. Jeho dílo je proto psáno dogmatickým stylem, velmi podobně jako pozdní knihy S. Hahnemanna.
Kent zastával užívání velmi vysokých potencí – až po CM a MM, a většinou předepisoval potenci vyšší než 30C. (V té době už bylo vyvinuto mechanické zařízení na třepáni k usnadnění přípravy vyšších ředění.) Předepisování vysokých potencí vedlo k tomu, že se američtí homeopate rozdělili na dva konkurenční tábory – jedni obhajovali podáváni vysokých potencí (30 a výše), druzí raději užívali nízké potence (do 30).
Kentova nejvýznamnější publikovaná díla jsou Repertorium, Filozofie a Materia Medica. Kentovo repertorium, které je systematičtěji uspořádáno a také čtivější a tudíž i přístupnější než dříve vydaná repertoria, se hodně používá i v současné době. Jeho Materia medica byla – a doposud je – také jednou z nejpřístupnějších. Kentův popis „obrazu“ léku. známý také jako „konstituční typ“, je založen na emocionálních symptomech pacienta. Popisuje tedy například „pacienta Sulphur“, který je špinavý, rozedraný a líný (používal označení „otrhaný filozof“). Díky tomuto přístupu se přestaly léky chápat jen z čistě vědeckého a patologického hlediska. Ti, kdo přijali Kentovy nové metody včetně používání vysokých potencí, jsou označováni jako Kentiáni. Po Kentově smrti jeho vliv v USA i v jiných zemích ještě vzrostl.