VZESTUP A PÁD HOMEOPATIE V 19. STOLETÍ VZKŘÍŠENÍ HOMEOPATIE VE 20. STOLETÍ HISTORICKÝ POHLED HOMEOPATIE VE STARÝCH DOBÁCH

VĚDA HOMEOPATIE HAHNEMANN ZAČÍNÁ REVOLUCI MINIMÁLNÍ DÁVKA ORGANON A JINÁ DÍLA ÚSPĚCHY PŘI LÉČENÍ CHOLERY

HAHNEMANNOVI POKRAČOVATELÉ DEVATENÁCTÉ STOLETÍ DVACÁTÉ STOLETÍ HOMEOPATIE VE SVĚTĚ V SOUČASNÉ DOBĚ DRUHÉ SIMILIUM


HISTORICKÝ POHLED


Od té doby, co zná člověk nemoci, přisuzuje jim tu nebo onu příčinu a snaží se najít v těchto útocích na jeho zdraví nějaký řád, pokouší se je klasifikovat – taková klasifikace nabízí pocit bezpečí proti neznámému.
Zvláštností homeopatického sytému v medicíně – odlišného od všech ostatních škol – je, že umožňuje lékaři přistupovat i k neznámým patologickým okolnostem s racionální jistotou, že najde pro pacienta lék. Klasifikaci tak Hahnemann a další průkopníci homeopatie dlouho nepovažovali za základ. Avšak u mnoha chronických nemocí Hahnemann zjistil, že:
„Nemoci se dále rozvíjejí, podané léky způsobí malý nebo žádný užitek a nemoc se zhoršuje rok od roku… dokonce i když byla léčba zjevné vedena přísně v souladu s pravidly homeopatického umění, jak je známe do dneška. Jejich začátek byl povzbudivý, jejich rozvoj příznivý, jejich zásadní problém beznadějný.”
„A přesto, doktrína sama o sobě je postavena na pevných základech pravdy a musí jako taková přetrvat.”
Hahnemann nechtěl tyto neúspěchy připsat na vrub nedostatečnému počtu otestovaných léků, zvláště když, v rozporu s každoročně vydávanými dodatky k materii medice, nebylo dosaženo žádného pokroku v léčbě chronických nemoci. Řekl, že od let 1816-1817 ho řešeni tohoto problému zaměstnávalo dnem i nocí, až konečně uspěl s řešením
„tohoto pozoruhodného problému neustálým přemýšlením, neúnavným úsilím, oddaným bádáním a co nejpřesnějšími experimenty, provedenými pro dobro lidstva.”
Hahnemann zjistil, že chronické nemoci měly téměř vždy model průběhu, který mohl být vztažen k psoře, sykóze nebo syfilis – k chronickým miasmatům. Navrhl domněnku, že chronické nemoci jsou vlastně důsledkem špatně potlačeného svrabu (svrbění), gonorei a syfilidy. Poukázal na léky, které měly být pravděpodobně v těchto případech nejúčelnější: antimiasmatika. S tímto novým chápáním chronických nemocí si Hahnemann uvědomil, že člověk začal „být schopen ulevit lidstvu od bezpočtu trápení, která tížila ubohé nemocné, trpící nesčetnými únavnými nemocemi, kam až historie sahá … přinést velké dobrodiní, které nebylo lékařům dostupné z toho, co homeopatie až dosud učila.”
Timothy R. Dooley, N.D., M.D. (Homeopatie)