Dr. Don Hamilton (Homeopatická léčba psů a koček)

VZESTUP A PÁD HOMEOPATIE V 19. STOLETÍ

Navzdory silnému odporu ze strany alopatické Školy homeopatie ve Spojených státech během druhé poloviny devatenáctého století vzkvétala ke stavu, kdy zde působilo dvaadvacet homeopatických lékařských škol a asi čtrnáct tisíc lékařů, kteří se říkali homeopate. Mnozí z nich byli klasičtí (hahnemannovští) homeopaté a ve skutečností přispívali ke konečnému úpadku homeopatické medicíny, ale v době těchto počtů přesně reprezentovali význam homeopatie v lékařské komunitě – alespoň v ocích veřejnosti.

Po dramatických úspěších homeopatie v epidemiích, jako bylo vypuknutí cholery koncem třicátých let 19. století a začátkem čtyřicátých let 19. století i žluté zimnice v roce 1878, se veřejnost přiklonila k homeopatii a také mnozí lékaři se stali jejími příznivci. Rada z nich vsak prosté jen vyzkoušela homeopatické léky alopatickým způsobem — bez správného zacházení s případem nebo individuálního předepisování – a nakonec dosahovali slabých výsledků. Z neúspěchu pak obviňovali homeopatickou teorii místo své neschopnosti držet se jí.

Tito lékaři měli ve zvyku používat léky nízké potence, dokonce materiální dávky, místo vyšších ředění doporučovaných hahnemannovskými lékaři té doby. Bylo to částečně proto, že nízké potence mohou mít dočasný vliv, i když nejsou předepisovány správně podle homeopatických principů. Toto opakované předepisování nízkých potencí mohlo někdy zmírnit symptomy, ale často nemoc nevyléčilo. Neúspěch alopatických konvertitů však nezavinilo používání nízkých potencí, ale skutečnost, že nepochopili homeopatické principy, a proto většinou vybírali nesprávný lék. Správný lék funguje ve většině případů bez ohledu na potenci, zatímco nesprávný lék nefunguje vůbec.

Druhý důvod pro použití nízké potence spočíval v zaměření vzdělání. Konvenční lékařské vzdělaní se stávalo stále víc materialistickým (základem materialismu je teorie, že fyzická hmota je jedinou realitou a že všechno ostatní včetně myšlenky, pocitu, mysli a vůle lze vysvětlit v pojmech hmoty a fyzických jevů). V důsledku toho mnozí z konvertitů jednoduše nevěřili, že vysoce zředěné léky by mohly mít nějaký vliv.

Mezi klasickými homeopaty (většinou předepisujícími vysoké potence) a alopatickými konvertity (kteří používali homeopatické léky — většinou nízké potence – a Často se nesprávně nazývali homeopatickými lékaři) vznikly spory. Tento konflikt výrazně poškodil morálku a postavení homeopatických lékařů na přelomu století.