VZESTUP A PÁD HOMEOPATIE V 19. STOLETÍ VZKŘÍŠENÍ HOMEOPATIE VE 20. STOLETÍ HISTORICKÝ POHLED HOMEOPATIE VE STARÝCH DOBÁCH

VĚDA HOMEOPATIE HAHNEMANN ZAČÍNÁ REVOLUCI MINIMÁLNÍ DÁVKA ORGANON A JINÁ DÍLA ÚSPĚCHY PŘI LÉČENÍ CHOLERY

HAHNEMANNOVI POKRAČOVATELÉ DEVATENÁCTÉ STOLETÍ DVACÁTÉ STOLETÍ HOMEOPATIE VE SVĚTĚ V SOUČASNÉ DOBĚ DRUHÉ SIMILIUM


VĚDA HOMEOPATIE


Přestože Dr. Hahnemann homeopatii neobjevil, zaslouží si plně úctu za to, že rozvinul homeopatii jako vědu. Jeho pozorování, pochopení, metoda a aplikace představují dnes vědecký úspěch, který má sotva – pokud vůbec – obdoby.
Před Hahnemannem existovala homeopatie jen v rudimentární formě. Neexistoval žádný vypracovaný způsob k objevování léků a jejich použití u pacientů. Docházelo k vyléčením, ale to bylo spíše na základě zkušeností nebo díky štěstí. Pozorování podobna se sice provádělo, ale nikdo si neuvědomoval jeho potenciál nebo to, co z nich vyplývá.

LÉKAŘSTVÍ V HAHNEMANNOVĚ DOBĚ

Konvenční systém lékařství, v němž se vyučil Hahnemann, lze popsat jedině jako primitivní. Vznikaly a zanikaly různé populární teorie, které za pokládanou označovaly hned to, hned zase ono. Způsoby léčení se také pravidelně časem měnily.
Tehdejší léčení bylo často velice dramatické, brutální nebo nebezpečné – běžné bylo podávání velkých dávek nerostných látek jako například rtuti. K vyprázdnění střev se podávala projímadla ve velkých dávkách. Předepisovaly se léky vyvolávající pocení. Záměrně se způsobovalo krvácení – šlo o takzvané pouštění žilou – kdy se pacienti nechali krvácet tak dlouho, dokud jim nezačalo zvonit v uších (což bylo známkou nastalého šoku) a nezbledli na základě akutní ztráty krve. V té chvíli se krváceni zastavilo a z pacienta už nebylo možné vyhnat „špatné šťávy“, aniž by byl ohrožen jeho život. Lékaři té doby byli považováni za dobře vzdělané lidi. Studovali své umění na velkých prestižních univerzitách. Sledovali poslední novinky v lékařských vědách jako například ve fyziologii, patologii a anatomii. Lidé se dnes ohlížejí zpět a hrozí se základní neznalosti těchto lékařů. „Jak je to možné,“ ptají se, „že tito lékaři mohli přehlížet nejzákladnější a nejlogičtější prvky biologických procesů a života? Jak si jen mohli myslet, že tyto brutální zásahy mohou vůbec někomu prospět?“
V té době byly tyto způsoby léčby populární, skutečně odpovídaly úrovni vnímání nemocí. Skutečnost je však taková, že žádná léčba zaměřená na nemoc nemůže být účinná za hranice vnímání nemoci.
Horečka se například považovala za příliš mnoho krve – vidíte přece červenou tvář a cítíte bouřlivý tep. Po částečném vykrvácení už pacient nebude mít červenou tvář ani tak prudký puls. Tato zjištění vedla v povědomí lékařů i laické populace k potvrzení chybného pojetí i chybného léčení horečky. Léčení zaměřené na nemoci trpí až dodnes stejnou krátkozrakostí.
Lékaři té doby byli výlučně muži. Udržovali si úzkou společnost a vykonávali svůj vliv proti těm, o nichž si mysleli, že překročili hranice jejich území.
Skuteční uzdravovatelé té doby, ještě než se objevila homeopatie, byli bylinářky a bylináři. Většinou to byly ženy a praktikovaly umění předávané z generace na generaci, jež ctilo základní schopnost těla uzdravit se samo. Pacient té doby měl veliké štěstí, když se dostal do rukou takové léčitelky nebo léčitele. S výživnými bujóny a jednoduchými bylinnými léky se pacientovy šance na uzdravení skutečně léčením zvětšily.
Proti těmto bylinářkám a bylinářům lékařský establišment velice brojil. Byli zesměšňováni jako zpátečníci, nevzdělanci, nebo dokonce jako zdraví ohrožující osoby. Mnoho žen pronásledovaných jako čarodějnice bylo ve skutečnosti bylinářkami a léčitelkami, které poskytovaly své služby ve prospěch lidí často bez finanční odměny.
Tak vypadal lékařský svět, v němž získal Hahnemann vzdělání. Protože to byl muž vyznačující se integrovanou osobností a velkou inteligencí, skoncoval s touto medicínskou praxí, již považoval za škodlivou.