VZKŘÍŠENÍ HOMEOPATIE VE 20. STOLETÍ

Homeopatie se však nestala karikaturou. Zatímco ve Spojených státech se skutečné během větší části 20. století prakticky vytratila, mnoho zemí v podpoře homeopatie pokračovalo. Evropské země jako Francie, Německo, Velká Británie a Nizozemsko zůstaly základnami podpory stejně jako mnoho latinskoamerických zemí. I Indie si udržela velký počet homeopatických lékařů a bohatý odkaz, jehož význam a praktický dopad se na rozdíl od Západu skutečně nikdy nezmenšil. Indická kultura není tak realistická a materialistická jako kultura Spojených států, což může vysvětlovat, proč Indové koncepci homeopatie nikdy nezpochybňovali, jak to dělali v jiných částech světa. Dnes je činnost evropských homeopatů i takzvaná indická Škola velkým podnětem k podpoře homeopatického myšlení a praxe.

Ve Spojených státech začala obroda homeopatické medicíny začátkem sedmdesátých let 20. století, do značné míry díky síle (George Vithoulkase. známého řeckého homeopata, který učil mnohé z nové generace homeopatických lékařů. Vithoulkasovy knihy měly také velký vliv na pochopení nemocí a homeopatie. Alternativní terapie včetně homeopatie se opět stávají silným hlasem v medicínském myšlení na celém světě.

Veterinární homeopatie se datuje téměř ze stejné doby jako její aplikace na lidské nemoci. Johan Josef Lux, německý veterinář, používal homeopatii začátkem třicátých let 19. století a Georg Adolf Weber, rovněž německý veterinář, vstoupil do řad Luxových následovníků v polovině třicátých let 19. století. Lux byl jedním z prvních podporovatelů izopatie, odnože homeopatie, která k léčení nemoci používá potencované (homeopaticky připravené – viz dále v kapitole) produkty téže nemoci. Například krev z krávy nakažené antraxem byla potencovaná pro použití u jiného dobytka postiženého antraxem. Tato myšlenka se nakonec v mnoha případech ukázala neúčinná, protože se zdá, že schopnost léčit má jen podobná substance, ne totožná. Někdy je však možná prevence a koncepce izopatie vedla k použití nosod jako preventivních prostředků.

V čele současného používání homeopatických léků u zvířat jsou tři hlavní síly. Ve Velké Británii stojí v popředí veterináři George MacLeod a Christopher Day, vydávají knihy a učí jiné, jak s úspěchem používat homeopatické léky u velkých i malých zvířat. Dr. Richard Pitcairn dělá totéž ve Spojených státech a má osobní zásluhu na zavádění homeopatie mezi mnoha veterinárními lékaři. Přináší severoamerické veterinární komunitě to, co Vithoulkas dal oboru lidské homeopatické medicíny.

Ti z nás, kdo pracují s homeopatií, vděčíme těmto jedincům za mnohé a také řadě dalších – zejména těm, kdo nesli pochodeň během „homeopatického temna“, protože bez nich by tato krásná metoda léčení mohla být opravdu odsouzena do postavení karikatury, jak se obával Hering.

Rajan Sankaran (Základní kniha homeopatie)