HAHNEMANN ZAČÍNÁ REVOLUCI

Hahnemann se poté živil tím, že překládal lékařské texty, nové i staré, do a ze své mateřštiny, jíž byla němčina. V průběhu této překladatelské práce se seznámil s myšlenkou podobností. První experimenty prováděl na sobě a denně užíval dávky chinovníku (chininu), dokud se u něj neobjevily symptomy podobné malárii (která se léčila právě chininem).
Když se Hahnemann pustil do tohoto prvního experimentu s chinovníkem, sotva tušil, že to je začátek revoluce v péči o zdraví. Za jeho života znamenala tato změna myšlení v lékařském světě bolestné schisma.
Homeopatii nechybělo nic, co by jí bránilo v tom, aby znamenala skutečně revoluční přístup. Spojila se v ní nová úroveň vědecké metody a objektivity s hlubokým respektem k vrozené schopnosti organismu uzdravit sám sebe. Nebyla závislá na měnících se teoriích a objevech, nýbrž vycházela zpozorování, že u každého jedince se nemoc projevuje individuálním způsobem. Využila tohoto postřehu v systému, který přinesl výsledky, jež neměly obdoby.
Jak se pověst o Hahnemannových úspěších šířila, přijížděli studenti a lékaři z celé Evropy, aby s Hahnemannem studovali a pracovali, a takto dále rozšiřovali hranice této nové vědy.

ORGANIZOVANÁ MEDICÍNA BROJÍ PROTI HOMEOPATII

Přijetí homeopatie však zdaleka nebylo všeobecné. Navzdory nezpochybnitelnému úspěchu homeopatie, nejen u akutních epidemických chorob, jako je tyfus a cholera, nýbrž také u chronických nemocí lékařská komunita jako celek homeopatii Nepřijala.
Pro toto odmítnutí byly různé důvody. Jedním z nich byl sám Hahnemann. Postupem času, jak kultivoval tuto novou léčebnou vědu, viděl jasněji než kdy jindy strašlivé dopady alopatické medicíny na zdraví. Stal se vysloveným kritikem alopatie, který nesmlouvavě odhaloval její barbarské a iracionální metody. Lékaři „staré školy“ se cítili těmito útoky ohroženi a snažili se společně homeopatii zakázat, aby uhájili svou pozici. V prvních letech byl každý lékař praktikující homeopatii konvertitou od alopatie a lékaři byli nuceni se v této otázce postavit na jednu, nebo druhou stranu. Mnoho alopatických lékařů mělo pocit, že homeopatie je zkrátka příliš odlišná. Především bylo náročnější ji praktikovat. Pro danou diagnózu neexistovalo pouze jedno jediné léčení a každý pacient se musel studovat zvlášť. Aby se lékař mohl věnovat této praxi, musel se znovu vzdělat ve zcela novém systému (a to platí dodnes). Lékaři byli zvyklí vnucovat lidem násilím systém, ve kterém se podávaly ohromné dávky jedů, a homeopatické dávky oproti tomu vypadaly jako příliš male. Bylo pro ně nemyslitelné, že tyto netoxické nekonečně malé dávky jsou s to vyvolat reakci.

HOMEOPATIE PŘEKRAČUJE ATLANTSKÝ OCEÁN

Navzdory protivenstvím postupovala homeopatie kupředu. V době Hahnemannovy smrti v roce 1843 byla homeopatie dobře známa v celé Evropě i Americe. Otestováno bylo přibližně sto léků a byla stanovena jejich terapeutická účinnost.
Homeopatie se do Ameriky dostala ve 20. letech 19. století. Zde se stejně jako v Evropě stala otázkou, která rozdělovala lékařskou komunitu. Emoce byly často zjitřené a lékařská společnost se někdy změnila v ukřičený zápas mezi antagonistickými tábory.
V roce 1844 založili homeopaté první národní lékařskou asociaci, Americký institut pro homeopatii (AIH, Američan Institute of Homeopathy). Tato asociace existuje až do současnosti a zastupuje doktory medicíny, kteří praktikují homeopatii.
Alopaté se však nechtěli nechat porazit. V roce 1846 se sešli, aby založili Americkou lékařskou asociaci (AMA, Američan Medical Association). Dopisy mezi zakládajícími členy AMA ukazují, že jedním z hlavním účelů vytvoření AMA bylo bránit v Šíření a praktikování osteopatie (léčebného systému, při kterém se používalo manipulace klouby a dalšími tkáněmi).
Tento svárlivý vztah trval po celý zbytek 19. století. Homeopatie se šířila i nadále a zakládaly se homeopatické lékařské školy. Navzdory často zoufalým a neprofesionálním pokusům AMA zdiskreditovat homeopatii byl na přelomu století každý čtvrtý lékař v Americe homeopat.
Existovaly homeopatické nemocnice, homeopatické lékařské školy, homeopatické lékařské časopisy, homeopatické společnosti, továrny na výrobu homeopatických léků a homeopatické lékárny. Pozorný návštěvník dobových muzeí uvidí, že lékařské kufříky v 19. století často obsahovaly homeopatické léky.
Homeopatie byla mimořádně oblíbená, zvláště u inteligence a aristokracie. Až dodnes je osobním lékařem anglické královny homeopat. Homeopatie se s Brity dostala do Indie, kde zapustila hluboké kořeny. Nejstarší bez přerušení fungující lékařská vysoká škola v Asii je homeopatická lékařská škola v Kalkatě. Ještě dnes se na ní vyučuje homeopatie.

DVACÁTÉ STOLETÍ

S příchodem 20. století došlo k prudké změně v hybné síle homeopatie, zvláště v Americe. Neexistoval žádný důvod pro to, aby začala ustupovat, ani se nestalo, že by homeopate zničehonic přestali úspěšně léčit. Změněné společenské, politické, vědecké a hospodářské trendy se však spikly tak, že z homeopatie se stala během jediné generace téměř zapomenutá epizoda v historii americké medicíny.
Jedním z těchto trendů byla aplikace vědeckých objevů v alopatickém lékařství. Diagnostika nemocí se zlepšila a alopatické způsoby léčení začaly být ve svém přístupu racionálnější. Antibiotika vyléčila mnoho nemocí, které se do té doby léčily jen stěží. Nové lékařské a chirurgické techniky upoutaly představivost společnosti okouzlené vědou a vědeckým pokrokem.
Flexnerova zpráva z roku 1910 měla za následek zpřísnění pravidel vztahujících se na výuku a normy na lékařských školách. Homeopatické lékařské školy musely čelit povinnosti přijmout alopatickou výuku a farmaceutické laboratoře, jinak jim hrozila ztráta akreditace a dotací. Během Času se přestaly zbylé homeopatické předměty navštěvovat. Dnešní průměrný absolvent Hahnemannovy lékařské vysoké školy ve Filadelfii neví nic ani o homeopatické teorii a praxi, ale ani o historii své Školy.
Tím že se homeopatie stala zanikající profesi, měla počátkem 20. století jen malou přitažlivost pro mládež. Toto zaměstnání si vybíralo stále méně lidí a existující avantgarda postupně stárla a umírala.

PŘEŽITÍ DO 60. LET 20. STOLETÍ

V 60. letech zbyla ve Spojených státech v podstatě jen hrstka kompetentních homeopatických lékařů. Už neexistovaly žádné homeopatické školy ani homeopatické nemocnice, jen několik homeopatických lékáren. Americký institut pro homeopatii sice přežil, ale ti, kdo si přáli studovat homeopatii, museli jít do učení k již vystudovanému homeopatickému lékaři nebo jet studovat do zámoří. Národní vysoká škola naturopatického lékařství byla pravděpodobně jedinou profesní institucí v zemi, kde se vyučovala homeopatie jako součást pravidelné výuky.
Ve zbytku světa to s homeopatií dopadlo lépe. Královská londýnská homeopatická nemocnice stále fungovala.
Homeopatie pokračovala i ve Francii a v Německu, ač s menším procentem lékařů-homeopatů. Homeopatie se však skutečně rozhojnila v Indii, kde nízké náklady na homeopatické léky a nespoléhání se na drahou techniku tuto praxi podpořilo.

HOMEOPATICKÝ REVIVAL

Od 70. let 20. století povědomí a zájem o homeopatii trvale rostl. Pacienti frustrovaní omezeností konvenční medicíny, jejími vedlejšími účinky a vysokou cenou začínají aktivně vyhledávat alternativy orientované na zdraví.
Logickou volbou zde představuje homeopatie. Lze ji použít u pacientů v akutním i chronickém stavu, má málo, pokud vůbec nějaké vedlejší účinky a je levná.
Homeopaté v Americe byli v minulosti téměř vždy doktoři medicíny. Dnes tvoří doktoři medicíny praktikující homeopatii pouze menšinu homeopatů. Mnoho praktikujících má licenci jako naturopaté, chiropraktici, ošetřovatelé, asistenti lékařů a akupunkruristé. Roste též počet profesionálních homeopatů, osob, které vedle svého homeopatického vzdělání nemají formální lékařské vzdělání ani licenci. Někteří z nejrenomovanějších světových homeopatů dnes spadají právě do této kategorie.

PROFESNÍ ASOCIACE A CERTIFIKÁT

Mnoho asociací uděluje v dnešní době certifikát homeopatické kompetence představitelům různých profesí. Profesionální homeopate v Evropě se mohou zaregistrovat u Společnosti homeopatů (Society of Homeopaths). Severoamerická společnost homeopatů (North American Society of Homeopaths) zastupuje profesionální homeopaty na druhé straně Atlantského oceánu. Americký institut pro homeopatii (American Institute of Homeopathy) uděluje certifikát jen doktorům medicíny. Státní homeopatické lékařské komise dohlížejí na doktory medicíny praktikující homeopatii v Nevadě a Arizoně. Homeopatické akademie lékařů-naturopatů (Homeopathic Academy of Naturopathic Physicians) uděluje certifikát naturopatům.
V posledních letech vzniklo hnutí bojující za to, aby všichni praktikující lékaři měli jednu zkoušku a certifikát. To co bylo kdysi profesí vykonávanou doktory medicíny, se postupně stává nezávislou profesí.
Miranda Castro (Kompletní příručka homeopatické léčby)

POČÁTKY HOMEOPA TICKÉHO MYŠLENÍ

V pátém století před našim letopočtem napsal Hippokrates (asi 470 – 400 př.n.l.), zvaný „otec lékařství“, že existují dva přístupy k léčení: jednak prostřednictvím ..opačného“ a za druhé prostřednictvím „podobného“. Z jeho díla je zřejmé, že vyzdvihoval přísné dodržováni etických principů, přesné pozorováni a jasné zaznamenávání případů nad teorii a symptomatologii. Snažil se vyvrátit v té době rozšířenou představu, že nemoc je boží trest. Tvrdil, že každá nemoc je ve své podstatě jiná a vzniká z nějaké vnější příčiny – působením chladu, slunce nebo měnících se větrů. Varoval před všetečným zasahováním do běhu věcí: „Přirozenost člověka je lékařem jeho nemoci.“
Jeho postřehy ohledně léčení „podobným“ však do lékařské vědy nepronikly a na dalších tisíc let upadly v zapomnění, samozřejmě s tou výjimkou, že venkovští lidé na celém světě tento princip po staletí úspěšně využívali v lidovém léčitelství.
Paracelsus (1493 – 1541), vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastuts von Hohenheim, byl německý lékař, který už ve své době vynikal nekonvenčními názory. Byl jedním z fyziků. kteří se snažili vyvrátit teorie ve smyslu matematické logiky. Na Zemi nahlížel jako na velikou chemickou laboratoř a v medicíně vyzdvihoval důležitost chemických pokusů jednak jako nezbytný předpoklad pro pochopení fyziologických procesů a zadruhé jako zdroj léčivých přípravků. Bývá nazýván „otcem chemie“, protože posunul alchymii kupředu tím, že namísto výroby elixíru Života vytyčil za její cíl léčení nemocí a praktické studium léčivých přípravků. Jeho výzkumy byly založeny výhradně na pozorování rostlin, živočichů a minerálů, zdůrazňoval význam přímé praktické zkušenosti a experimentování. Vystupoval proti těm, kdo hlásali, že „opačné“ léčí.
Paracelsus věřil, že celý svět tvoří harmonickou jednotu. Zabýval se německým lidovým léčitelstvím, které je založeno na myšlence, že „podobné léčí podobné“ neboli že jed, který vyvolá nemoc, tuto nemoc také léčí. V důsledku toho byl obviněn, že propaguje vnitřní užívání smrtelných jedů, ale ve skutečnosti věděl. Že pomocí velmi malé dávky je možné vyléčit závažnou nemoc, a léky velice pečlivě dávkoval. Také nikdy nepodával více léků současně. Podle jeho představ je podstatou každé bytosti Životodárný duch. Předpověděl teorii mikrobiálního původu nemocí. Tvrdil, že nemoc má vnější příčinu, cosi jako semeno, které se do organizmu dostane prostřednictvím vzduchu, potravy či nápojů. Tento vnější faktor se potom lokalizuje v určitém orgánu jako semeno nemoci a bojuje s životodárným duchem daného orgánu a celého těla. Také věřil, že lidské tělo má přirozenou schopnost obnovovat své sily. Jeho postřehy týkající se zákona o léčeni „podobným“ opět zůstaly více než dvě stě let bez povšimnutí.

ZAKLADATEL HOMEOPA TIE – SAMUEL HAHNEMANN (1755-J843)

Samuel Hahnemann se narodil ve městě Meissen v Sasku (dnešní Německo) 10. dubna 1755 – v období obrovských změn a politického vření. Za jeho života Evropu rozbouřila Sedmiletá válka. Francouzská revoluce a Napoleonské války. Průmyslová revoluce přinesla změny sociální struktury, velký‘ rozvoj výroby a tudíž i pokrok ve vědě. Hahnemann se narodil o rok dříve než Mozart a jeho současníky byli i spisovatelé Goethe a Schiller.
V této epoše došlo k revolučním změnám i v myšleni. V osmnáctém století se v Německu zrodilo politické, duchovní a intelektuální hnutí nyní označované jako osvícenství. Svoboda myšlení a názoru, kterou toto hnutí vyzdvihovalo, měla svůj význam pro vznik a rozvoj homeopatie.
Hahnemann se narodil jako třetí z pěti dětí v chudé, ale poctivé protestantské rodině. Zpočátku ho učili rodiče. Jeho otec, hluboce věřící muž s velmi ušlechtilými zásadami, mu vštěpoval, aby se nikdy neučil či neposlouchal pasivně, ale aby se na všechno vyptával. Traduje se, že otec vždy před odchodem do práce zamkl malého Samuela v jeho pokoji a zadal mu nějaký‘ „problém“, který si měl promyslet. Když se vrátil z práce, pustil chlapce ven pouze tehdy, když znal správnou odpověď. Mladý Samuel bral patrně učeni velmi vážně, nepochybně měl nezkrotný hlad po vědomostech a byl prý velice nadaný. Z přemíry učení a kvůli ekonomické situaci své rodiny však často churavěl. Učitelé ve škole poznali, že je mimořádně inteligentní. a odpustili mu obvyklé poplatky. Nejnadanější byl na jazyky, matematiku, geometrii a botaniku.
Studoval medicínu a chemii na univerzitě v Lipsku, na studia si vydělával vyučováním a překlady. Roku 1791 studia dokončil a poté asi devět let působil jako lékař. Během té doby se oženil. Postupně byl však čím dál víc rozčarován bolestivými a neúčinnými léčebnými metodami té doby (pouštěni žilou, používáni silných projímadel, jedovaté léky s velmi silnými vedlejšími účinky) a nakonec dospěl k odvážnému rozhodnutí – zanechal lékařské praxe a začal se věnovat studiu, výzkumu, psaní a překládání:
Nemohu počítat s tím, že bych vydělal větší obnos peněz.., Svědomí mi nedovolí. abych nemoci záměrně protahoval nebo se snažil, aby vypadaly závažnější, než ve skutečnosti jsou… Bylo pro mne utrpením, když jsem byl nucen při léčení nemocných vždy tápat v temnotách a podle takových či onakých hypotéz o nemocech jsem předepisoval léky, které za své místo v Materii medice vděčily jen náhodnému rozhodnutí… Brzy poté, co jsem se oženil, jsem skončil s lékařskou praxi, protože jsem už déle nedokázat snášet pomyšlení, že mohu někomu ublížit. Od tě doby jsem se začal věnoval výhradně chemii a literárním činnostem.
V důsledku tohoto rozhodnuti Žila jeho rodina dlouhá léta ve veliké chudobě. Hahnemann, jeho žena a děti, kterých neustále přibývalo, bydleli někdy jen v jedné místnosti a k obživě měli jen o málo víc než chléb a čistý vzduch.